Když…

Když jsem zrovna chtěla políbit svého prince, zazvonil budík. Věděla jsem, že jakmile otevřu oči, začne den plný problémů a hádek. Všechno pojede do kola. Bydlím s rodiči ve starém panelovém domě, až na samém konci města. Mně zde vyhovuje. Je tady klid a neruší mě žádná auta. Často vysedávám ve velkém okně, kde jsem perfektně krytá dlouhým, červeným závěsem. Zde je můj koutek na věčné přemýšlení, čtení a pozorování okolního světa. Jsem trochu jiná než ostatní dívky. Všechny jsou, tak namyšlené, chodí oblékány v moderním oblečení. Já jsem úplně jiná. Zajímám se o hudbu, tvrdou muziku jak říkám, „drsná hudba – hipec a techno to je něco pro mě.“ Mé vlasy jsou spleteny do dredů, ale mají přírodní barvu. V uších mám velmi špičaté až hodně nápadné náušnice. Oblíkám se, tak jak mi zrovna napadne. Neřeším to, jak půjdu do školy oblečená. Nemá smysl stát půlhodiny před skříní a řešit, jestli je lepší tohle tričko anebo to druhý. Ruce mam celkově upravené, až na pár drobných jizev. Kolem zápěstí mám tlustý náramek s černými jehlama. Oči mám zelené, a tudíž mám blonďaté vlasy. Moji rodiče se za mě stydí, ano musím to takhle říct. Nechávají mě doma spát a sem tam mi nechají i nějaké peníze. Jídlo si musím shánět sama, a jak chci. Často ani nejím. Je to drsný život, ale já jsem se mu postavila čelem. I když jsou mi všechny dveře světa zavřené, já nic nevzdávám, vím, že cesta na vrchol vede vždycky do kopce.

Vstala jsem a šla se najíst a upravit. Pak jsem se vydala směr škola. Ve škole nuda. Matiku jsem celou prospala a zbytek hodin jsem jen tak prokoukala. Dneska jsem prostě neměla náladu. Poslední hodinu jsme měli dějepis, to je má silná stránka. Dějepis mám ráda a jednou mě učitelka vzala na olympiádu. Skončili jsme druzí, což není tak špatné místo. Učitelka vykládala látku a já dávala pozor. Pak se ptala na nějaké otázky a já měla ihned ruku nahoře. Školní den skončil a já jela domů. Před školou mě zastavila Miriam. ,,Čau Brigit.“ S velkým úsměvem jsem Miriam odpověděla: ,,Zdárec.“ ,,Tak co Brigit, půjdeš dneska na ten hipec?“ ,,Hmmm, ani nevím“ ,,Pojď, bude to fakt hustá akce“ Váhala jsem, ale pak jsem nakonec řekla ano.

Přijela jsem domů a máma čekala v obýváku. Jenom jsem na ní hodila letmý pohled a šla jsem do svého pokoje. Netrvalo dlouho a byla u mě. ,,Co bylo ve škole Brigit“ po chvilce váhání sem jí odpověděla. ,,Ani nějak nic“ Máma se mi zdála být nějak neklidná a nervózní. ,,Děje se něco mami?“ Ptala jsem se, zvědavá co mi odpoví. ,,Nic se neděje, co by se mělo pořád dít. A vůbec, zítra přijde návštěva a já si nepřeji, aby tě viděli“. ,,Neboj mami, nebudu ti na obtíž.“ Odešla a zavřela za sebou dveře. Sedla jsem si na okno a pozorovala přírodu. A tu na okenní tabulku dopadla jedna kapka, druhá třetí a deset a jejich počet se stále zvyšoval. Prstem jsem projela po studeném okně. Bylo před osmou a já se chystala na tu super akci.

Dorazila jsem tam si v půl devátý a bylo tam lidí teda hodně. U jednoho ze stolů jsem viděla Miriam. Přišla jsem k ní a začala jsem se s ní perfektně bavit. Pak jsme šli na toalety a trochu si píchli. Jo, jsem závislá na drogách. Udělá se mi po nich vždycky tak fajn. V dobrý náladě jsme hodně pařili. Pak se mi udělalo trochu nevolno. Rozhodla jsem se, že půjdu na chvilku ven. Opřela jsem se o zeď a dívala na hvězdy. Tu se otevřely dveře a vyšel nějaký kluk. Nijak jsem si ho nevšímala a pozorovala, dal hvězdy. Jen co by čert nebyl, příšerně se mi zatočila hlava a bylo mi mdlo. Chytla jsem se zábradlí a zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se být klidná. ,,Holka, jsi v pořádku??“ ,,Jo všechno je OK.“ ,,Nepřijde mi“ A pak jsem omdlela. Nic si nepamatuji, jen to, že jsem se probrala někde doma. Neznámý kluk seděl u mé postele a držel mě za ruku. Chvilku jsem se dívala do jeho očí. Byli tak upřímné, chytré a vznešené. Ale pak přišla zpět realita. ,,Promiň, jak sem se tu ocitla?“ ,,Donesl jsem tě.“ ,,Aha.„ Letmo mé oči směřovali k rukám. ,,Musel jsem tě chytit za ruku, celá si se klepala.“ ,,Aha.“ Pak bylo ticho. ,,Už budu muset jít. Doma musím ještě něco udělat.“ ,,Jasně, nebudu ti bránit.“ Zvedla jsem se, a když mé tělo stálo ve dveřích, ucítila jsem jeho dech na svém krku. ,,Prosím, nech mi tu své číslo.“ Váhala jsem, ale pak přišla konečná odpověď. ,,602454111.“ ,,Moc díky.“ Ani jsem se nesnažila otočit a odešla jsem. Doma to bylo hrozný. Máma neustále křičela, div nervala vlasy. Šel z ní strach. Uplynulo pár dní a Jack mi volal skoro pořád. Je to obyčejný kluk, který se zamiloval do holky, která svět vidí tak tmavě. A tohle byla má cesta na vrchol. Čelila jsem jí dlouho, ale vrcholu jsem přece jen dosáhla. Jack se o mě postaral, všechno jako by bylo v pohádce. Nekonečný film skončí Happy Endem.

Chodíme spolu už přes rok. Naše láska jen kvete. On nechtěl, abych se měnila a já nechtěla, aby se měnil on. Mám ho ráda takového, jaký je a on má rád mě takovou jaká jsem. Jen drogy jsem odložila stranou. Ale pak se to stalo. Chtěla jsem navštívit svoji mámu a tátu. Jen mě viděli, zabouchli dveře. Začala jsem volat do okna. Bylo mi jedno, kdo mě slyší, naprosto jedno. ,,Mami, i když mnou opovrhujete, přesto jsem Vaše dcera a to prostě jen tak nezměníte. Nemůžu za to, jaká jsem, nikdo za to nemůže. Jednou takový jsme a budeme takový. Možná si myslíte, že jsem jako všichni ti ostatní, ale není to pravda. Moje tělo se chová naprosto jinak, ale vy mu nedáte šanci. Proč? A můžu se tisíckrát ptát proč a stejnak se mi odpovědi nedostane. Jsem Vaše dcera a měli byste to brát na vědomí.“ Mlčela jsem. Slzy se mi kouleli po tváři, a když dopadli na zem, rozplynuly se jakoby tam ani nebyly. Rozplynuly se jako moje naděje. Chtěla jsem odejít, ale nemohla jsem. Moje tělo stálo jako přikovaný. A tu se otevřelo okno. ,,Možná, že jsi naše dcera, ale dávno už tě za ni nepovažujeme. Pohřbili jsme tě. Neexistuješ.“ Oči mi těkaly ze strany na stranu. Kolena se mi klepala, celé mé tělo se klepalo. ,,Pohřbili jste mě? Zaživa?“ To byla má poslední slova.

Svět jako by i ty poslední dveře co byli pootevřený, zavřel před očima. Nebe se mi zdálo být najednou tak blízko a pak to šlo všechno hrozně rychle. Sehnala jsem tu nejtvrdší drogu, co jsem mohla. Pak přišla tma, záblesk a všechno se tak slilo. Jako jed do mě proudila droga a pak nic. Jen hlas, tak známý hlas, Jack. ,,Ach Jacku, miluji tě“ ,,Tak mě neopouštěj. Ach Brigit. Proč?“ ,,Je tisíc otázek proč, a nikdy nedostaneš odpověď.“ V krásném slunečním odpoledni, byl slyšet jeden velký bolestivý výdech a pak ticho. Jen ptáci ze stromu vzlétli, jako by se vůbec nic nestalo.

Autor: noname (jméno není uvedeno na jeho žádost)

Poznámka: V komentářích máte prostor pro vyjádření svých myšlenek. (Pravopis neřeště :-))

Pokud se Vám příběh líbil a máte rádi příběhy ze života, navštivte následující blog, kde je těchto příběhů spousta.